Fyzická aktivita dialyzovaných

Pod pojmem zdraví pacienta si už dnes nepředstavujeme jen diagnózu, předpokládaný vývoj onemocnění a jeho léčbu – jde o celkovou rovnováhu psychické a fyzické kondice zasazenou do určité sociální harmonie, která by měla umožňovat kvalitní a aktivní život člověka. I proto se možná někteří pacienti s lehčími diagnózami mnohdy cítí mnohem víc nemocní, než jejich kolegové s těžšími diagnózami či horší prognózou. Jejich „tajemstvím“ je přitom většinou jen vyrovnaný přístup k životu a snaha žít co nejaktivněji.

Pohybová aktivita rozvíjí fyzickou i psychickou stránku pacientovy osobnosti a vrací ho zpět do aktivního života. Zároveň upevňuje i sociální stránku kvality života, ať už kontaktem s ostatními zdravými i nemocnými sportovci nebo upevňováním hodnot, jako jsou zdatnost, soběstačnost, odhodlanost nebo kolektivní cítění.

Stejně jako je dnes samozřejmé indikovat již během léčby přiměřenou pohybovou aktivitu u postižení pohybového aparátu, mentálních postižení nebo k rozvoji ostatních smyslů při konkrétním smyslovém poškození, je i u vnitřně nemocných důležité jasně vysvětlit, že pohybovou aktivitu rozhodně nemají zakázanou.

Léčba samotná totiž zajišťuje pouze udržení životních funkcí, ale kvalita života závisí jen a jen na pacientovi. Proto je pohybová aktivita velice přínosná – je známo, že pohyb sám o sobě přináší tělu a mysli mnoho blahodárných účinků:

• snížení krevního tlaku u pravidelně sportujících (s výjimkou silových sportů)
• stabilizace a tvorba svalové hmoty
• prevence úbytku kostní hmoty
• zlepšení držení těla (zpevnění posturálního svalstva a vazů úponů velkých kloubů)
• zlepšení stavu kardiovaskulárního systému (snížení rizika aterosklerózy, vzrůst kardio-respirační kondice)
• zlepšení obranyschopnosti organismu proti infekcím (pokud nedochází k přetěžování organismu)
• zvýšení počtu červených krvinek
• zlepšení koordinace, motoriky a rovnováhy (ve vyšším věku prevence pádů)

Pravidelná pohybová aktivita s sebou přináší i zlepšení nálady, psychické odolnosti, výkonnosti, sebedůvěry a v neposlední řadě určitou formu sebepoznání. O vhodném typu a úrovni zátěže by se však pacient měl poradit s ošetřujícím lékařem, který zná jeho zdravotní stav. Nicméně ani lékař nedokáže vnímat signály těla tak dobře jako samotný pacient – právě ten musí dbát na to, aby nepřeceňoval, ale ani zbytečně nepodceňoval své síly.

Dialyzovaných i transplantovaných pacientů, kteří se pravidelně věnují nějaké pohybové aktivitě, je přitom čím dál tím víc – příkladem je třeba Sportovní klub dialyzovaných a transplantovaných (skdat.cz). Promluvit si o sportování s onemocněním ledvin můžete také s ing. Tomášem Dřevíkovským, který je i přes pětinásobnou transplantaci stále skvělým a aktivním plavcem a také pacientským poradcem webu ledviny.cz. (odkaz na poradnu p. Dřevíkovského)