Komplikace dialýzy

Společným problémem dialýzy je obecně větší riziko infekce, převodnění pacienta mezi dialýzami a samozřejmě větší nápor na psychický stav pacienta při dlouhodobém stresu. Každý typ dialýzy má pak své příznačné komplikace, které vycházejí z povahy procedury.

Komplikace hemodialýzy

Většina komplikací hemodialýzy je úzce spojena s rychlým úbytkem vody a změnou složení tělesných tekutin během a bezprostředně po dialýze. Nejčastěji se setkáváme s hypotenzí (nízký krevní tlak), která s sebou mnohdy nese pocit slabosti, únavy, závratě a mdloby.

Občasná hypotenze je přítomná přímo po dialýze a je spojena s různě intenzivními příznaky (od pouhého zívání po zvracení). Její příčinou je rychlá ztráta tekutiny a následný pokles tlaku v krevním řečišti. Přetrvávající hypotenze se vyskytuje zejména na počátku léčby, než si tělo na dialýzu přivykne. K dlouhodobé hypotenzi pak může docházet také v důsledku několikaleté léčby.

Při dodržování dietních nařízení a zvolené medikace však není problémem tuto komplikaci překlenout. Je však třeba každý podobný stav oznámit ošetřujícímu lékaři.

Ke konci dialýzy bývá obvyklý také výskyt svalových křečí, typicky v lýtkách. Jde o reakci na změny složení solí a minerálů v tělních tekutinách.

Již několikrát zmíněná infekce se bezprostředně týká pacientů se všemi typy cévních přístupů, mezi nimi je však v riziku infekce dramatický rozdíl. Nejméně zatíženy jsou AV fistule, o něco větší riziko je u AV graftu. V případě katetrových vstupů jsou infekce obecně mnohem častější, i když tunelový katetr je v tomto případě opět méně rizikový. Objeví-li se u pacienta zimnice či horečka, může být právě projevem infekce.

Kromě fyziologických problémů mohou nastat i komplikace čistě mechanického rázu. Během dialýzy může dojít například k poměrně bolestivému prasknutí AV fistule, které se vyznačuje se přítomností boule nebo podlitiny v konkrétním místě a vyžaduje okamžité přivolání zdravotníka.

Komplikací může být také snížení průtoku krve, které je u katetru způsobeno krevní sraženinou nebo špatnou polohou katetru, případně jeho zalomením, u fistule nebo graftu mechanickým zúžením. Snížený průtok krve může posléze vést k nedostatečné dialýze nebo uzávěru krevní sraženinou – trombóze. Těmto stavům lze předcházet opakovaným měřením průtoků a v případě potřeby včasným zákrokem intervenčního radiologa nebo cévního chirurga.

Komplikace peritoneální dialýzy

Roztok, který je vypouštěn po vyčištění krve z břišní dutiny, by měl být čirý a průhledný. V případě, že je roztok zakalený, je zde velké riziko zánětu pobřišnice – peritonitidy. Doprovází-li zakalený dialyzát navíc i bolesti břicha a zvýšená teplota, je nutné ihned kontaktovat dialyzační středisko.

Peritonitida obvykle vzniká jako následek zanesení infekce při výměně vaků. Infikovat se může i vyústění katetru na kůži, což se projeví jeho zarudnutím a hnisáním. Na základě zánětlivých procesů může dojít i ke zjizvení nebo srůstům peritonea, což má za následek postupnou ztrátu jeho čisticí funkce, a tím pádem znemožnění další dialýzy tohoto typu.

Někdy se v souvislosti s napuštěním břišní dutiny roztokem objevuje bolestivost, kýly nebo únik roztoku do podkoží.

Komplikace související se selháváním ledvin

Kardiovaskulární komplikace – postupně kombinací mnoha faktorů mohou vzniknout hypertrofie (zbytnění) a dilatace (rozšíření) levé srdeční komory s dysfunkcí, ischemická choroba srdeční, infarkt myokardu, srdeční selhání nebo ateroskleróza.
Srdeční arytmie pak mohou souviset se změnami úrovně iontů, hydratace, parametrů krevního obrazu a acidobazické rovnováhy. Obecně platí, že pacienti s ledvinným selháním jsou kardiovaskulárními chorobami ohroženi více než běžná populace a měli by být v tomto ohledu svědomitě sledováni.

Anemie – je způsobena obvykle nedostatečnou produkcí erytropoetinu v selhávajících ledvinách. Příčinou může být také nedostatek železa, předčasný rozpad erytrocytů nebo pravidelné drobné krevní ztráty. Většinou jde ale o kombinaci několika faktorů dohromady. Terapie se provádí v návaznosti na dialyzační centra.

Krvácení – může mít různé intenzity a mnoho příčin. Od drobných ztrát při napichování jehlami, přes znatelnější ztráty při špatném systému napichování, až po krevní ztráty způsobené např. antiagregační nebo antikoagulační léčbou (léky ovlivňující srážlivost krve). U pacientů se selhávajícími ledvinami se také ve větší míře vyskytuje krvácení do GIT (okultního – drobného i zjevného krvácení).

Porucha hladin tuků a cholesterolu v krvi – tato častá komplikace souvisí s nadměrným příjmem tuků v potravě, nedostatkem pohybu, ale i s vlivem některých léku. Mnohdy k ní přispívá i jiná metabolická porucha, například diabetes.

Renální osteopatie (viz též ledvinná kostní nemoc) – Jednou z funkcí ledvin je také regulace fosfokalciového metabolismu. Při poruše funkce ledvin dochází k nedostatečné syntéze aktivního vitaminu D3 v ledvinách, která má za následek rozvoj sekundární hyperparatyreózy (nadbytek parathormonu, který reguluje kostní metabolismus).
Dochází k uvolňování vápníku a fosforu z kostí do krve, což zapříčiňuje jednak měknutí kostí, ale také nežádoucí kalcifikace v cévním řečišti v tepnách, kůži, plicích atd. V některých případech se může vyskytnout i opačný jev, takzvaná hypoparathyreóza, která způsobuje, že kosti jsou nepřiměřeně křehké a lomivé.

Ukončení dialyzační léčby

Dialyzační léčba při konečném selhání ledvin je – nedojde-li k transplantaci – prováděna po celý život pacienta a je ukončena ve většině případů až jeho úmrtím.

Důvodem k ukončení dialýzy za života nemocného může být zhoršení zdravotního stavu pacienta do takové míry, že další léčba je pro pacienta neúnosnou zátěží nebo je pro něj nedůstojná. Ukončení je obvykle zvažováno při těžkém terminálním srdečním selhání, terminálním selhání jater nebo generalizované rakovině. V takovém případě se přechází na konzervativní terapii.