Rozhovor s Alexanderem Hemalou: Na preventivní prohlídky se vždycky těším

Bylo mně tehdy asi osmnáct let a dostal jsem od vojenské správy rozkaz, abych se dostavil k odvodu na základní vojenskou službu, tedy na vojnu. Pro mladší generace je třeba podotknout, že vojna v 70. letech minulého století znamenala pro mladého člověka něco zcela jiného než vstoupit do armády dnes, ta služba, a hlavně společenské souvislosti jsou naprosto jiné. Na vojnu, jaká byla tenkrát, jsem se opravdu nechtěl dostat. Mého kamaráda, spolužáka, se kterým jsem seděl v lavici, odveleli na druhý konec Československa a rok se nepodíval domů, takové a mnohem horší věci se na vojně děly běžně. Nebylo to nic hezkého. Odvedli mě a měl jsem dva odklady nástupu. Pak jsem měl jít před odvodní komisi potřetí, na závěrečný odvod, pak už by mi dali definitivně pokoj – dostal bych modrou knížku. Půl roku před tím posledním odvodem jsem měl kámen v ledvině. Já tvrdím, že jsem si ten kámen vymodlil.

Až tak moc jste nechtěl na vojnu?

Myslím, že se mi tam nechtělo ani trochu. Chodil jsem k úžasnému panu doktorovi, který okamžitě pochopil nejen jak jsou na tom mé ledviny s tím kamenem, ale i jak moc nechci na vojnu. Lapidárně mi sdělil, když půjdeš na operaci, já ti to napíšu tak, abys už na vojnu nemusel. Odoperovali mě v tehdejší Nemocnici Pod Petřínem. 
V té době se kameny z ledviny ještě ani zdaleka neodstraňovaly laparoskopicky, močové kameny se ještě ani nedrtily rázovou vlnou, to přišlo později. Nechat si odstranit kámen v ledvinách tenkrát znamenalo podstoupit velkou otevřenou operaci a riskovat veškeré možné komplikace, které s tím mohly být spojené. Takže v tom posudku pro odvodní komisi nemusel ani přehánět, prostě popsal diagnózu, operaci a nutnost dalšího sledování. A tak jsem se díky kamenu v ledvině vojně nakonec opravdu vyhnul. Zbyla mi památka, dodnes mám na těle velkou jizvu.

Co se s vašimi ledvinami dělo potom? Měly ty potíže s močovým kamenem nějaké pokračování?

Naštěstí dlouho neměly. Můj urolog můj zdravotní stav nadále sledoval. Každý rok jsem k němu docházel na preventivní vyšetření. Bylo důležité, že vyšetření dopadala dobře, léta jsem chodil na prevenci, a to i když jsem měl pocit, že jsem v pořádku. Až do roku 2003 mě vlastně žádné větší potíže se zdravím nepostihly. V roce 2003 jsem ale prodělal srdeční příhodu, která skončila bypassem, od té doby samozřejmě chodím i na kardiologické kontroly. A v roce 2014 jsem přišel o žlučník.
 

Ledviny mi daly pokoj na více než půl století, ale ne navždy. Před několika lety se mi ledvinové kameny objevily znovu. Přišlo se na to při pravidelné preventivní kontrole v nefrologické ambulanci B. Braun Avitum v Praze Na Homolce. Řekli mi, že v ledvinách při ultrazvukovém vyšetření objevili maličký kamínek. Odešel ale samovolně. To, že si tělo dokázalo tentokrát poradit s kameny samo, považuji za zázrak. Já tomu pomohl jen pitím doporučených čajů a správnou životosprávou.

Zmínil jste se o tom, že jste v minulosti prodělal srdeční příhodu. Právě infarktu často předchází velký stres, bylo to tak i u vás?

Určitě ano. A stres určitě není stav, ke kterému by člověk měl směřovat, a setrvávat v něm je také špatně. Myslím si, že i kvůli stresu jsem se dopracoval nejen k infarktu, možná měl nějaký vliv i na to, že v pořádku přestaly být i moje ledviny. Ale už se cítím dobře. Nic mě nebolí, ale na kontroly do nefrologické ambulance B. Braun svědomitě docházím, a rozhodně v tom budu pokračovat.

K těm kontrolám na nefrologii vás tedy vede jen odpovědnost vůči vlastnímu zdraví a vaše svědomitost?

To asi ano, ale také už jsem ve věku, kdy se člověk o své zdraví opravdu musí zajímat, musí se o sebe starat po všech stránkách. Za ta léta od potíží jsem na to taky už zvyklý, operace ledvin a infarkt vám dají docela slušnou lekci, že vám může být i hodně zle, což opravdu ani trochu nechcete. Tak se snažíte dělat, co můžete, aby se to neopakovalo. Ale ty kontroly tady na nefrologii mi vůbec nevadí, naopak se sem vždycky těším.

Vy se těšíte na návštěvu nefrologické ambulance?

Ano, já se tam těším! Ne do všech zdravotnických zařízení, kam člověk také někdy musí, ale sem rozhodně ano. Jednak vím, že jde „jen“ o preventivní prohlídky, ale co je pro mě také hodně podstatné: jsou tu na mě a na všechny ostatní pacienty velmi vlídní, zdejší personál je velmi empatický a chová se k nám všem velmi příjemně. Prostě jsem sice u lékaře, ale je mi tu dobře.

Mohu se vás zeptat, co vám paní doktorka Jana Pafčugová, vaše ošetřující lékařka z nefrologické ambulance B. Braun Avitum, pověděla po poslední kontrole v Nemocnici Na Homolce?

Mám prý jen zvýšenou hladinu kreatininu v krvi, to prý značí mírně porušenou glomerulární filtraci ledvin. V budoucnu, paní doktorka to odhaduje asi za rok, bych měl i na toto brát nějaké léky. To sice není úplně dobrá zpráva, ale kdybych na ty preventivní prohlídky nechodil, o té porušené funkci ledvin by nikdo nevěděl. Přišlo by se na to možná dost pozdě, a skončit by to mohlo i velmi špatně.

Daří se vám tak dobře, jak vypadáte?

Já že vypadám dobře? To si myslíte vy, já, když se podívám do zrcadla, se někdy ani nepoznávám!

Jaký zážitek to byl?

Už když jsem měl ten velký kámen v ledvině a chodil jsem na kontroly, tak jsem do ordinace lékaře musel procházet kolem dialyzační jednotky. Ta představa, že tam ležíte řadu hodin denně nebo obden, a to se tenkrát opakovalo až do konce pacientova života, mě tedy opravdu nepřinášela pocit štěstí! Byl jsem mladý, a možná i proto jsem z toho byl trošičku moc vyděšený, možná i proto jsem na preventivní kontroly chodil poměrně svědomitě. Prostě příklady nejenom táhnou, někdy také varují.

V rámci své role ambasadora jste byl i na preventivním vyšetření, které B. Braun Avitum pořádá ke Světovému dni ledvin. Jak to probíhalo a jak jste se při tom cítil?

Absolvoval jsem preventivní vyšetření u pana doktora Vojance. Píchnul mě do prstu, odebral z něj kapku krve. Zjistil, že jsem v mezích normy s hladinou cukru. Také mi změřil krevní tlak. Řekl mi, že ho mám trochu zvýšený, ale ještě v pásmu, kde to snad ještě není přímo nebezpečné. Položil mi také několik doplňujících otázek. Demonstrovali na mně preventivní, tedy vlastně předběžné vyšetření. Já ale už jsem nefrologický pacient dávno, takže samozřejmě na kontrolách, na které chodím pravidelně, jsou ta vyšetření detailnější, a i otázek a těch věcí kolem bývá víc.

Preventivní vyšetření jsou jistě důležitá, ale snad to není všechno, co pro sebe děláte?

No jistě že to není jenom o pravidelných preventivních vyšetřeních, udržet se v dobré kondici vyžaduje mít alespoň obstojný životní styl. Pravda je, že při mé profesi se zásady správného životního stylu dodržují jen obtížně. Ne vždy si mohu dopřát dostatečný spánek, pravidelně jíst a myslet i na pitný režim. V tom všem mám dost co dohánět. Ale teď mám přece jen volného času víc, tak se samozřejmě snažím aspoň chodit na procházky, pohybovat se.

S tou kondicí to asi nebude vůbec špatné, zabodoval jste i ve StarDance! S Českou televizí jsme si vás, ovšem jako hlasatele a moderátora, spojovali desítky let. Kde vás můžeme vidět teď?

Aktuálně mě můžete spíš slyšet než vidět, stačí si naladit třeba rozhlasovou stanici Rádio Impuls. V rádiu mám „televizní okénko“, humoristický pořad. Jsem dokonce cosi jako mluvčí toho rádia, odpovídat naživo na dotazy mě hodně baví, a podle ohlasů se u těch mých pořadů velmi baví i posluchači.

Pořady je možné dohledat i na YouTube, nadchl mě například díl Hnoje a peněz není nikdy dost! Vystupujete i mimo rádio? 

Ale ano, a nevyhýbám se ani společenským setkáním. S kolegyněmi Sašou Burešovou a Maruškou Tomsovou jezdíme po Česku jako „hlasatelé na cestách“. Rádi nás vítají například v domovech seniorů. Pokud jde o společenské akce, moderuji plesy a podobně. Nedávno jsem dokonce dělal i televizní reklamu. Prostě snažím se pracovat a žít aktivně. A pokud právě nepracuji, vždycky je koho vyzvedávat ze školky nebo ze školy – mám osm vnoučat.