Psychologická podpora
Když přijde smutná zpráva: Jak se vyrovnat se smrtí
Pacienti na dialyzačním středisku tráví značný čas. Ze střediska se nestává pouze místo, kam pravidelně dochází kvůli zdravotnímu stavu, nýbrž prostor, ve kterém se setkávají se „svými“ zdravotníky ale i spolupacienty. Jde o místo, které v průběhu času začnou vnímat jakou nedílnou část svého života a které je pro ně tím, co pro ně jsou i jiná důležitá místa jejich životů. Jak můžeme pacientům pomoci se vypořádat se situací, když jiný pacient ze střediska, ze stejného dialyzačního sálu, zemře?
Je všeobecně známo, že pacient by se měl na místě, kam dochází na hemodialýzu, cítit dobře, prostředí by měl vnímat jako bezpečné a přátelské, s personálem by si měl rozumět a okolí by měl vnímat, pokud možno, přívětivě. Většinou jsou tyto podmínky splněny, a pokud se nemocný necítí na konkrétním místě dobře, má možnost si zvolit jiné dialyzační středisko.
Dialyzační středisko je sociální prostor, který se stává nedílnou součástí pacientova života, vztahy, jež tam naváže, ať už se zdravotníky, nebo s dalšími pacienty, se integrují do jeho sociálního světa a ovlivňují jeho pohled na nemoc. Pacienti si postupně zvykají na prostředí a časem ho vnímají jako normální, samozřejmé a běžné, jako místo jim dobře známé.
Důvod, proč musí nemocný středisko navštěvovat, se po začlenění nemocného do dané sociální skupiny a díky sociálním vztahům leckdy dostává do pozadí. Bolestně se ovšem připomene v momentě, kdy někdo ze spolupacientů náhle přestane docházet a jeho přátelé z daného prostředí se dozví, že dotyčný zemřel. Je zcela nepodstatné, z jakého důvodu úmrtí nastalo, nicméně bývá tomu tak, že se „kolegové“ z dialýzy pochopitelně o příčinu úmrtí zajímají.
Jako pacient dialyzačního střediska můžete projevit zájem o setkání se psychologem. V takovém případě o tom informujte sestru nebo lékaře, kteří vám kontakt a návštěvu psychologa rádi zprostředkují.
Nebát se projevit smutek a truchlit
V momentě úmrtí někoho z pacientů, se kterým nemocný sdílel realitu potřebné hemodialýzy, dochází k připomenutí reality vážné nemoci. Tento fakt může přinášet pocity strachu, smutku, až beznaděje nebo i viny. Úmrtí spolupacienta je pro dialyzované připomínkou jejich vlastní zranitelnosti.
Nemocní na takovou událost mohou reagovat různě. Někteří se mohou pokusit tuto zprávu vytěsnit. Tito lidé nebudou mít potřebu o události komunikovat, budou vše dělat jako obvykle a téma pravděpodobně nebudou otvírat. Takoví pacienti se tématu smrti pacienta, jehož znali, vyhýbají a je třeba tento postoj respektovat. Jedná se o jejich tzv. copingový mechanismus, který používají jako aktivní nástroj vyrovnání se se situací. Zdravotnický personál v tomto případě může poskytnout prostor pro klidné rozjímání a nečinit nátlak na diskusi o smrti spolupacienta.
Jiný pacient může mít naopak potřebu o úmrtí aktivně diskutovat. Je připraven otevřeně mluvit o tom, co se stalo, a po zdravotnickém personálu žádá co nejvíce informací. Zde se zdravotník může dostat pod tlak kvůli obavám z povinné mlčenlivosti. Informaci o vlastním úmrtí nicméně může sdělit jak lékař, tak i sestra. Problematičtější je informace o příčinách úmrtí, ta již podléhá povinné mlčenlivosti. Zde záleží na určité kreativitě konkrétního zdravotníka, platí však, že by neměla být příčina vyslovena nahlas.
Jako psycholožka naprosto chápu a respektuji nutnost mlčenlivosti z důvodu právních, nicméně lidsky rozumím potřebě nemocných informace mít, aby s nimi mohli nějakým způsobem pracovat. Rozhodně neplatí, že by taková informace mohla vést ke zhoršení psychického stavu spolupacientů. Lidská psychika má mnoho způsobů, jak se s realitou vyrovnat, podstatně hůře se vyrovnává s nejistotou a obavami. Na pacienty, jež chtějí o tématu hovořit, by měl mít personál čas a prostor, ať už individuálně, nebo ve skupině. Někdy je vhodné, aby zdravotník oznámil úmrtí pacienta ostatním nemocným kolektivně a nabídl jim možnost o něm mluvit.
Pomoc? Ano, existuje a je zde pro vás
Někteří pacienti mohou být úmrtím kolegy velmi otřeseni, zvláště pokud se jedná o člověka, ke kterému měli blízko. Nejen pro tyto situace existuje pomoc psychologa, který pomůže projít procesem truchlení, nabídne techniky zvládání stresu a pomůže způsoby, jak se vyrovnat s obavami o vlastní zdraví.
Shrneme-li tedy potřeby pacientů po úmrtí spolupacienta, jedná se o respektování ticha u pacientů, kteří nechtějí tuto událost komunikovat, otevřenou komunikaci u těch, jež naopak mluvit potřebují. Bylo by vhodné zajistit bezpečné a podporující prostředí, být připraven na otázky a sdílení informací, pokud to pacienti žádají. Otázky mohou ze strany pacienta přirozeně přijít jak v prostředí dialyzačního střediska, tak v jeho rodinném kruhu. V neposlední řadě je zde pomoc při zprostředkování návštěvy psychologa, který nabídne terapeutické sezení či krizovou intervenci, která je potřebná.
Komunikace o náročném tématu, ke kterému smrt patří, není jednoduchou disciplínou. Stejně jako není jednoduché přijmout, že pacienti přišli o „kolegu“, známého, stejně tak zdravotníci ztratili pacienta, kterého znali a pečovali o něj. Ať už pacient nebo lékař či zdravotní sestra, všichni jsme lidé a každý z nás prožívá úmrtí člověka individuálně. Je na místě vyjádřit prosbu o pomoc. Pokud ale preferujete pokusit se s touto událostí vypořádat ve svém nitru bez vnějšího zapojení okolí, je to také možnost.
Mgr. Helena Petrová
klinická psycholožka Institutu klinické
a experimentální medicíny
Mohlo by Vás zajímat
