Psychologická podpora
Rady odborníka, jak se vyrovnat s diagnózou nemoci
Je-li člověku sdělena diagnóza závažného onemocnění, dostaví se u něj v průběhu času směsice různých pocitů. Pochopení jednotlivých fází prožívání nemoci může značně pomoci ovlivnit mentální nastavení a prožívání pacienta i jeho blízkých. Začtěte se do autorského článku psycholožky s dlouholetou praxí zaměřenou právě na pomoc pacientům.
Existuje univerzální model, který v roce 1969 popsala švýcarská psychiatrička Elisabeth Küblerová-Rossová, způsob, jakým psychika reaguje na informace o závažné změně zdravotního stavu. Tento model, těchto pět fází, doprovází jakoukoli negativní událost či ztrátu v životě. Jedná se o fáze NEGACE, AGRESE, SMLOUVÁNÍ, DEPRESE a SMÍŘENÍ. Je dobré o nich vědět, lépe pak můžeme pochopit někdy až zvláštní chování lidí, kteří byli konfrontováni s náročnou informací.
1. NEGACE
V této fázi se obvykle objevují pocity šoku a popírání. Jedná se o tzv. copingovou strategii zvládání stresu. Nutno říci, že tato strategie je přirozenou součástí psychických obranných mechanismů člověka a je nutné s ní počítat. Dostavují se obvykle myšlenky typu „Ne, mě se to netýká“ nebo „To není možné“.
Psychika se totiž brání přijetí těžké skutečnosti. Racionální vysvětlování se v této chvíli obvykle míjí účinkem. Fáze negace bývá u každého jedince přísně individuální a nutno podotknout, že se jedná o velmi nebezpečnou část z pohledu probíhající choroby. Pacient totiž může ztratit drahocenný čas, kdy se nemoc může zpomalit nebo i zastavit. Je důležité, aby okolí nemocného bylo rychlejší a pomohlo ho včas nasměrovat směrem k účinné léčbě.
2. AGRESE
Typické jsou pro ni pocity hněvu a vzpoury, včetně otázek „Proč zrovna já?“, „Za co jsem potrestán?“, a to i když tuší, že si za své onemocnění částečně může sám, například kvůli svému životnímu stylu či zanedbávání preventivní péče.
Pocity nespravedlnosti vyplouvají na povrch průběžně. Dostavuje se hněv, který bývá namířen různými směry – nejčastěji ke zdravotníkům, jelikož ti jsou nositeli špatných zpráv. Jedná se opět o iracionální reakci a není cesta v této fázi soudit a apelovat na zdravý rozum. Například zdravotníci si opravdu nelibují v tom mít více nemocných a potřebných pacientů. Úkolem blízkých osob by mělo být nemocné v iracionálních úvahách nepodporovat, aby se co nejrychleji začali chovat tak, aby eliminovali další škody na svém zdraví.
U pacientů se často objevuje i vztek na zdravé lidi, kteří neřeší problémy jako oni. Nemocný se kvůli vážnému onemocnění dostává na ostrůvek určité samoty, kdy není schopen vnímat potíže blízkých, jež mu v této chvíli připadají jako nicotné a málo závažné.
3. SMLOUVÁNÍ
Po energeticky náročné předchozí fázi nastává další období. Dotyčný se snaží tzv. domluvit s nemocí, osudem, životem, prostě s čímkoliv, co mu pomůže, aby nemoc nepostupovala, zastavila se nebo nejlépe zmizela. Tento čas se pokládá rovněž za poměrně nebezpečný, jelikož nemocný má tendenci vyhledávat jiné formy řešení, než nabízí klasická medicína. Zkouší různé typy léčení, je ochotný zaplatit či cokoli vyměnit za úzdravu.
Netřeba zmiňovat, že se lidé mohou stát i oběťmi různých neprofesionálních na zisk orientovaných jedinců či šarlatánů. Nelze tímto zavrhovat všechny alternativní přístupy (rozumějme neověřené medicínské postupy). Určité směry mohou velmi dobře ovlivnit kvalitu pacientova života. Je třeba ovšem vždy brát v potaz, zda je dotyčný alternativní léčitel ochoten respektovat základní onemocnění a přizpůsobit svoje metody ověřené medicínské léčbě a nezasahovat do ní. V tomto případě může být alternativní postup velice dobrým doplněním stávající léčby, ze kterého nemocní profitují. Základní premisou zůstává, aby nemocný důvěřoval lékaři s klasickým přístupem i odborníkovi s přístupem alternativním a s oběma všechny postupy transparentně komunikoval.
Pozor na šarlatány
Fáze SMLOUVÁNÍ může, stejně jako předchozí fáze, trvat různě dlouhou dobu. Blízkým nemocných je tedy doporučována maximální trpělivost, nicméně je nezbytné, aby pacientovi pomohli dát si pozor na podvodníky různého druhu. Tito obchodníci s falešnou nadějí někdy bývají nebezpeční, a to z hlediska doporučovaných neověřených a obvykle nefunkčních postupů, ale zejména z časové prodlevy, která může nastat, pokud pacient na doporučení těchto „odborníků“ odmítá klasickou léčbu.
Snahou většiny nemocných je chorobu co nejlépe zvládnout, je-li ovšem nemoc známá a závažná, je dobré využít poznatků, jež současná medicína má, a řídit se ověřenými postupy. Je přirozené, že si každý těžce nemocný člověk přeje, aby v jeho případě nastal zázrak, ten ale zpravidla i přes ujišťování zázračných léčitelů nepřichází. Seriózní alternativní léčitel se pozná mimochodem podle toho, že vyléčení těžké choroby neslibuje, ale nabízí postupy, které mohou vést k lepšímu zvládnutí nemoci nebo jejích symptomů.
4. DEPRESE
V tuto chvíli si dotyčný již plně uvědomuje realitu. Přijal svůj těžký úděl, ale ještě se s ním nesmířil. Prožívá obvykle velký smutek z toho, co kvůli nemoci ztratil, rmoutí se tím, co mu nemoc ještě vezme. Uvědomí si, že jeho život bude jiný, pravděpodobně výrazně těžší, a některé věci už nikdy nezrealizuje.
Tato definitiva bývá velmi bolestná a vede k propadům nálad. Nemocný si rovněž uvědomuje změnu svého společenského statusu. Ke všem rolím, co dosud v životě zastával – role syna, otce, manžela, pracovníka, kamaráda, sportovce aj. – přichází ještě role zcela nová – role pacienta. Tato role mu bude určitým způsobem ovlivňovat další život a velmi pravděpodobně ubírat na jeho kvalitě. Dotyčný začne řešit zcela nové potíže, jež mu role pacienta způsobí. Nemoc ho může stát nejen pohodlí, ale představovat i časovou investici.
Blízcí lidé mohou pomoci nasloucháním, poskytnutím pocitu přijetí a ujištěním, že i přes tuto změnu pro ně nemocný zůstává důležitým a drahým člověkem. Rovněž je podpůrné, když navrhují různá řešení v oblastech, v nichž má nemocný obavy. Třeba jak zajistit chod domácnosti, uživit rodinu apod.
V jakékoliv fázi, o kterých se zde zmiňujeme, je samozřejmě vhodné vyhledat odbornou psychologickou pomoc, ve fázi deprese to již obvykle bývá nutnost.
Je dobré navštívit psychologa, který nemocnému poskytne potřebnou intervenci, popřípadě ho odešle k dalším odborníkům na psychické zdraví. Je třeba si uvědomit, že vážná život omezující a ohrožující nemoc klade obrovské nároky na psychiku každého jedince. Proto je zachování optimálního psychického rozpoložení nezbytnou součástí léčebného procesu. Můžeme poskytovat špičkové medicínské postupy, jež vedou ke zvládnutí či zpomalení choroby, ale bude-li nemocnému chybět odhodlání či vůle, léčba se optimálně dařit nebude.
5. SMÍŘENÍ
Po depresivní fázi nastává fáze stabilizace. V tuto chvíli již nemocný nebojuje s odmítáním, netváří se, že nemoc neexistuje nebo že se ho netýká, není pln vzteku a nespravedlnosti a má za sebou i těžké období smutku. Dostává se do stavu, kdy ještě není veselý jako dříve, nicméně zažívá určitý typ klidu, který mu pomáhá žít běžný život.
Nutno poznamenat, že ne všichni nemocní do fáze smíření dojdou, a ani to po nich nemůžeme vyžadovat. Každý jedinec je originál, má svůj životní příběh, jiné zkušenosti a různou míru osobnostní zralosti. V ideálním světě by k této fázi došly patrně všechny osoby, to se ale neděje.
Vše je o přístupu
Výše popsané fáze představují obecný princip, jak se lidé vyrovnávají s těžkými život a zdraví ohrožujícími situacemi. Tato období se prolínají a trvají u každého člověka různou dobu. Stejně tak s jakým postojem nakonec nemocný ke své chorobě přistoupí, je přísně individuální záležitost. Někdo se bude poctivě léčit, změní životní styl, bude se snažit řídit všemi pokyny odborníků. Jiný se bude snažit nemoc ignorovat a tvářit se, že neexistuje.
Každý jedinec je svébytná a svobodná bytost, která se může rozhodnout po svém. Zdravotníkům bývá obvykle velmi líto, když vidí potenciál v možné léčbě, kterou pacient opakovaně odmítá. Uvědomují si značnou informační převahu, kterou nad laiky mají, takže se velmi snaží, aby každý, kdo může, se léčit včas začal. Není to nicméně jen jejich zodpovědnost.
Nemocný se sám potřebuje rozhodnout, zda se léčit chce, či nikoliv. Zdravotníci mají roli pomocníků a průvodců, kteří pomáhají pacientům žít i s těžkou nemocí co nejběžnější a plný život.
Mgr. Helena Petrová
klinická psycholožka Institutu klinické
a experimentální medicíny
Mohlo by Vás zajímat
